V knize Estetika performativity (Ästhetik des Performativen, Suhrkamp, 2004) se německá teatroložka Erika Fischer-Lichte odklání od svých sémiotických studií a nahlíží divadelní představení optikou jejich performativních vlastností. Autorka vychází z vybraných divadelních inscenací, resp. jejich konkrétních představení, a také performancí, eventů, happeningů i akcí, které se rozšířily především po performativním obratu v šedesátých letech 20. století. Neomezuje se pouze na oblast divadla a performativitu i koncept představení aplikuje také na politické, sportovní a jiné události. Klíčovým aspektem jejích úvah je spolupřítomnost aktérů a diváků a jejich vzájemné působení, energie, jež mezi nimi proudí, záměna rolí, která může v určitých momentech nastat, což ústí ve vznik autopoietické zpětnovazební smyčky – pomyslného hybatele představení. Při zkoumání vzniku společenství účastníků představení vychází mimo jiné z konceptu rituálu, který je spolu s konceptem představení Maxe Herrmannova a pojetím performativu Johna L. Austina jednou z klíčových koncepcí, k nimž se obrací. Boří se zde dichotomické nahlížení světa pomocí binárních opozic (označující–označované, prezentace–reprezentace) a v odpovědi na otázku „Dají se představení pochopit?“ sleduje autorka spíše spolupřítomnost složek v procesu „opětovného zakouzlení světa“.
