Opakování a jedinečnost v umění a kritice
Editorka čísla: Josefína Formanová
Opakující se pohyb tam a zpět mě nutí chtít víc. Přesvědčuje mě, že budu-li dostatečně trpělivý, abych dokázal sledovat každý krok, a dostatečně pečlivý, abych se do opakování a variací nořil pozorný k jejich rozdílům, z opakování vzejde něco velkého. Nakloním se, sedím na kraji židle a pozoruji nejen variace, ale i cosi jiného. Pozoruji sebe sama – toužícího.
(Eirini Kartsaki: Repetition in Performance: Returns and Invisible Forces, Londýn 2017, s. 137)
Jestliže platí, že opakování je podmínkou jedinečnosti, pak v divadelním umění to platí dvojnásob. Říkáme, že představení bylo unikátní, že inscenace je originální nebo že inscenovaná hra se vztahuje k původní hře. Co se ale jedinečností, originalitou a původností myslí? Všechny variace pojmu jedinečnosti se nezbytně vztahují k nějaké formě opakování, ať už se jedná o ustálené gesto, repliku, scénické zpracování, dramatickou předlohu nebo celý kánon. Citát z knihy Repetition in Performance napovídá, že mezi opakováním a jedinečností existuje spojení, které v uměleckém díle působí zvláštní silou. V opakování téhož skutečně poznáváme nové, případně nově. Sepjetí opakování a neopakovatelnosti lze chápat jako metafyzický princip díla, jak to činí klasická tradice kantovské estetiky. Lze je zkoumat ve vztahu k auře či autenticitě díla, jak to činila kritická teorie. A stejně tak lze po performativním obratu pochybovat o tom, jestli to, co zakoušíme jako jedinečné, vůbec pochází z díla, popřípadě zprostředkovaně od umělce. Vlastní perspektivy nabízí i umělecká kritika, která se vždy pohybovala v rozpětí od parafráze díla po jeho interpretaci, aniž by kdy bylo zcela jisté, kde jedno končí a druhé začíná.
Co tedy lze v uměleckém, popřípadě divadelním díle opakovat a co činí dílo jedinečným? Je možné „proopakovat se“ k originalitě? A co znamená o ni usilovat? Druhé číslo ročníku 2025 se soustředí na fenomén paměti uměleckého díla, recepci umění z hlediska jedinečnosti nebo třeba na to, proč se v debatách o umělecké kritice opakují stále tytéž kontroverze a co to o umělecké kritice prozrazuje. Do čísla vítáme příspěvky, které se věnují konkrétním případům, v nichž pozoruhodným způsobem vystupuje dynamika opakování a nějaké formy jedinečnosti. Dále přivítáme systematické či historické odborné studie, které téma reflektují s ohledem na specifika rozličných teoretických disciplín od divadelní teorie přes filosofii po sociologii či kulturologii. Přijímáme také kratší formáty s nižšími nároky na odborný aparát, které reflektují primárně aktuální události a fenomény (viz přehled rubrik v Pokynech pro autory).
Studie se všemi náležitostmi posílejte editorce čísla na adresu josefina.formanova@gmail.com do konce května a texty spadající do ostatních rubrik do konce června 2025. Případné dotazy směřujte prosím rovněž na editorku.
Těšíme se na vaše příspěvky,
Redakce Divadelní revue
