Vyznamenání dostávají tvůrci, jejichž umělecká cesta byla násilně přerušena totalitní mocí či byli kvůli svým nezlomným mravním postojům perzekvováni a zbavováni občanských práv a svobod v totalitních režimech. „Když se dotkneme žhavých kamen, spálíme se a pamatujeme si to. Ale lidstvo je nepoučitelné,“ varoval podobně jako další laureáti před zapomínáním Šmíd.
Helena Albertová zakotvila v pražském Divadelním ústavu v roce 1975, kde pracovala ve scénografickém odboru, poté v odboru výstav. Roku 1989 se rozhodla pro svobodné povolání, avšak o rok později se stala ředitelkou Divadelního ústavu a v této funkci setrvala do roku 1995. V současnosti se podílí na výstavnické a publikační činnosti této instituce, ať už jako autorka (reprezentativní publikace Josef Svoboda – scénograf) nebo jako redaktorka (např. ediční řada Osobnosti české scénografie).
Kromě prvotiny Parádní pokoj, nastudované několika divadly, se další hry Heleny Albertové dostávaly na veřejnost nesnadno. Po zákazu již nastudovaného Letního kina Život (Státní divadlo v Ostravě, 1977) nebyla až do roku 1986 žádná z jejích her schválena k provozování. Ve vnucené divadelní pauze autorka začala spolupracovat s Čs. rozhlasem, kde byly postupně uvedeny její původní práce, například Kde končí hra (1978), Snídaně s nočním hlídačem (1989), osmidílný seriál Tomu hodně, tomu málo, tomu nic (1979), nebo úpravy her Pavla Landovského Hodinový hoteliér (1992) a Arest (1993). Scenáristicky a režijně připravila pro Českou televizi pětidílný dokumentární cyklus Paradoxy českého divadla (1997). Jako režisérka a upravovatelka her se věnuje rovněž amatérskému divadlu (Lesní divadlo Mlýny, Kytlický ochotnický spolek). Dlouhodobě se podílí na pořádání mezinárodní přehlídky scénografie a divadelní architektury Pražské quadriennale.
