Výběr ze studií významného teatrologa, dramaturga a překladatele Karla Krause (1920), jež vznikaly jako teoretická reflexe jeho divadelní praxe od 40. let po současnost. Zahrnuje stati, věnované dramatikům (Hrubín, Topol, Sofoklés, Čechov, Nestroy, Schnitzler, Beckett aj.), režisérům, s nimiž pracoval (Frejka, Krejča), úvahy o smyslu dramatugrie i o proměnách a dnešním stavu divadla a hereckého umění. Svědčí o organickém zrání i vzácné vývojové kontinuitě divadelníka, který svým pojetím dramatu a dramaturgie spoluvytvářel podobu českého divadla po boku Otomara Krejči v činohře Národního divadla a v Divadle za branou.