The recent pandemic has made it abundantly clear that scientific insights need to be communicated effectively so that the general public understands and ‘buys in’ by changing its behavioural practices collectively. Persuasive social theatre and suggestive performance techniques are crucial parts of such scientific communication strategies. In other words: the sciences need the theatre! This need will only grow in the future, as the vast majority of key sciences in the 21st century will be ‘embodied sciences’, i.e. sciences which affect the human body (individually and collectively) in very concrete ways: genetics-based medicine (including individually tailored vaccine treatments); environmental sciences; and Artificial Intelligence which will re-configure the relationship between the human body and its non-human counterparts.
I will discuss how in some (famous) scientific contexts theatre-and-performance art has been utilized to communicate novel and paradigm-changing insights. This include scientific experiments which have the character of ‘science spectacles’ and can fruitfully be analysed along the lines of theatre and performance (Foucault’s pendulum being a particularly notable example). In the main part of the lecture I will focus on the other side of this equation, i.e. how the theatre as an embodied communicative medium continues to interact with the sciences. Four key aspects will be considered: the scientist as a problematic hero; science and religion; science and power; and the relationship between science and language. To illustrate my points I will draw, to various degrees, on several plays, spanning 2500 years of thinking with and through the medium theatre: Aristophanes’ Clouds (423 BCE) , Karel Čapek’ Rossum’s Universal Robots (1920) and Bertolt Brecht’s Life of Galileo (1955/56).
In the final section of the lecture, I would like to build on the insights previously gained to initiate further collective discussion: how can theatre and performance in the future facilitate public education and enable critical public discourse regarding science, especially those ‘embodied sciences’ which will fundamentally re-shape our lives in the decades to come? Particular thought will be given to pedagogy at the university level and the benefits of an integrated theatre/science approach.
Martin Revermann is Professor of Classics and Theatre Studies at the University of Toronto. He is a classical philologist and cultural historian, with particular interests in theatre (especially ancient Greek and 20th-century European theatre), translation, Bertolt Brecht, ancient Greek religion, lyric poetry (both ancient and modern), the history of science as well as modes of comparatism. His monographs are Comic Business. Theatricality, Dramatic Technique and Performance Contexts of Aristophanic Comedy (Oxford 2006) and Brecht and Tragedy: Radicalism, Traditionalism, Eristics (Cambridge 2022). He has edited or co-edited five other books: Performance, Iconography, Reception. Studies in Honour of Oliver Taplin (Oxford 2008), Beyond the Fifth Century: Interactions with Greek Tragedy from the Fourth Century BCE to the Middle Ages (Berlin/New York 2010), The Cambridge Companion to Greek Comedy (Cambridge 2014), A Cultural History of Theatre (Vol. 1: Antiquity) (London 2017) and Semiotics in Action (Brno 2020). Revermann was trained as a Classicist in Germany and the UK, and holds a doctorate from the University of Oxford (where was a Rhodes Scholar). He also held research fellowships at Oxford University (Merton College), at Harvard’s Center for Hellenic Studies, at the School of Advanced Study (London) and at Cambridge University (Pembroke College). In 2022 he was awarded the Humboldt Prize for his work.
Nedávná pandemie jasně ukázala, že vědecké poznatky je třeba účinně sdělovat, aby jim široká veřejnost porozuměla a kolektivně změnila své chování. Přesvědčivé sociální divadlo a sugestivní techniky představení jsou zásadní součástí takových vědeckých komunikačních strategií. Jinými slovy: věda potřebuje divadlo! Tato potřeba bude v budoucnu jen narůstat, protože naprostá většina klíčových věd v 21. století budou "ztělesněné vědy", tj. vědy, které ovlivňují lidské tělo (individuálně i kolektivně) velmi konkrétními způsoby: medicína založená na genetice (včetně individuálně přizpůsobené léčby vakcínami); vědy o životním prostředí; a umělá inteligence, která nově nastaví vztah mezi lidským tělem a jeho nelidskými protějšky.
Budu diskutovat o tom, jak bylo v některých (slavných) vědeckých kontextech divadelní a performativní umění využito ke sdělení nových a paradigma měnících poznatků. Patří sem i vědecké experimenty, které mají charakter "vědeckých spektáklů" a lze je plodně analyzovat po linii divadla a performance (zvláště pozoruhodným příkladem je Foucaultovo kyvadlo). V hlavní části přednášky se zaměřím na druhou stranu této rovnice, tedy na to, jak divadlo jako ztělesněné komunikační médium nadále interaguje s vědou. Budeme se zabývat čtyřmi klíčovými aspekty: vědec jako problematický hrdina, věda a náboženství, věda a moc a vztah mezi vědou a jazykem. Pro ilustraci svých bodů budu v různé míře čerpat z několika her, které zahrnují 2500 let myšlení s divadlem a jeho prostřednictvím: Aristophanes' Clouds (423 př. n. l.) , Karel Čapek' Rossum's Universal Robots (1920) a Bertolt Brecht's Life of Galileo (1955/56).
V závěrečné části přednášky bych rád navázal na dříve získané poznatky a inicioval další společnou diskusi: jak mohou divadlo a performance v budoucnu usnadnit vzdělávání veřejnosti a umožnit kritický veřejný diskurz týkající se vědy, zejména těch "ztělesněných věd", které budou v příštích desetiletích zásadně přetvářet náš život? Zvláštní pozornost bude věnována pedagogice na univerzitní úrovni a přínosům integrovaného přístupu k divadlu a vědě.
Martin Revermann je profesorem klasických a divadelních studií na Torontské univerzitě. Je klasickým filologem a kulturním historikem se zvláštním zájmem o divadlo (zejména starořecké a evropské divadlo 20. století), překlad, Bertolta Brechta, starořecké náboženství, lyrickou poezii (starověkou i moderní), dějiny vědy i způsoby komparatistiky. Mezi jeho monografie patří Comic Business. Theatricality, Dramatic Technique and Performance Contexts of Aristophanic Comedy (Oxford 2006) a Brecht and Tragedy: Brecht: Radicalism, Tradicionalism, Eristics (Cambridge 2022). Je editorem nebo spolueditorem pěti dalších knih: Performance, Iconography, Reception. Studies in Honour of Oliver Taplin (Oxford 2008), Beyond the Fifth Century: Interactions with Greek Tragedy from the Fourth Century BCE to the Middle Ages (Berlin/New York 2010), The Cambridge Companion to Greek Comedy (Cambridge 2014), A Cultural History of Theatre (Vol. 1: Antiquity) (London 2017) a Semiotics in Action (Brno 2020). Revermann získal klasicistní vzdělání v Německu a Velké Británii a doktorát na Oxfordské univerzitě (kde byl Rhodesovým stipendistou). Absolvoval také výzkumné pobyty na Oxfordské univerzitě (Merton College), v Harvardském centru pro helénská studia, na School of Advanced Study (Londýn) a na Cambridgeské univerzitě (Pembroke College). V roce 2022 mu byla za jeho práci udělena Humboldtova cena.
Přednáška proběhne hybridně - osobně v Brně a online přes ZOOM.
